RITUÁLY SPOLEČNÉHO 

STOLOVÁNÍ

Nedělní oběd u babičky

Co se vám jako první vybaví, když se řekne nedělní oběd u babičky?

Hned jako první: docela slušný chaos. Musíte v neděli ráno doma všechny vzbudit, aby se stihlo být u stolu ve 12 hodin. Ve 12.00 přesně!
Syn nechce vstávat, jelikož si ještě ve dvě v noci četl. Jedna dcera odmlouvá, že chtěla jít dnes s kamarádkou hned odpoledne na brusle, když už je konečně volno a je nádherné sluníčko. Druhá dcera se vážně, ale tentokrát vážně potřebuje učit na zítřejší písemku a nejstarší, ta ještě pro jistotu nedorazila domů.
A upřímně, vám by se také hodilo mít jeden den jen tak na pohodu …

Připomíná vám to něco?

Ale pak, když se vás někdo zeptá, nebo vy někoho vybídnete k hezké vzpomínce z dětství, pravděpodobně všichni popíšeme některý z rodinných rituálů. Mezi které určitě patří i společné obědy u jednoho velkého stolu, chaos lítajících dětí kolem, chybějící příbor, rozlité kafe, a nepopsatelná atmosféra rodinné pospolitosti. Síly, energie.

Připomíná vám to něco?

Ano, rodinná energie získaná u společného stolu je jedna z nejsilnějších, základních zdrojů naší energie.

Oslavy a svátky

Rodinné tradice určují podobu našich dovolených, víkendů, setkání s příbuznými nebo narozeninových oslav. Prozrazují, co která rodina považuje za důležité, jaké má hodnoty.

Oslava Vánoc, Velikonoc, ale také svatba nebo promoce jsou rituály ovlivněné kulturou a místem, ve kterém rodina žije. Rituály spojené se svátky nás symbolicky spojují s generací minulou a budoucí. Ačkoliv každá rodina slaví po svém, oživuje tradice z původních rodin a mnohé se přenesou do generace příští.

Rituály všedního dne

Loučíte se ráno s dětmi polibkem?

Sedíte u stolu vždy na stejném místě?

To vše jsou rituály, které zásadně určují způsob fungování rodiny, vypovídají o rolích jednotlivců v ní a o tom, za co je kdo doma zodpovědný.
Snad nejvýznamnějším rituálem této kategorie je stolování.

Pokud má společné jídlo podpořit rodinnou soudržnost, je nutné, aby jeho atmosféra byla pozitivní, pohodová. Večeře nebo oběd má být možností popovídat si o tom, co kdo prožil, jak se má a na co myslí.
Často se ale zvrhne do výchovné lekce typu „Zelenina se jíst musí! U jídla se nemluví!“ a někde i soutěže „Kdo bude mít první snědeno?“.

Připomíná vám to něco?

Chcete, aby vás stolování stmelovalo?

  • Plánujte společně, ať vědí všichni předem kdy a co bude k večeři (obědu).
  • Zapojte do přípravy všechny. I malé děti mohou krájet zeleninu nebo dát příbory na stůl. 
  • Vypněte televizi. 
  • Udržujte vřelou atmosféru. Pro vážná témata a výchovné diskuze s dětmi ustanovte jiný čas a jiné místo, mimo jídlo. 
  • Vytvořte si vlastní (i když bydlíte sami), nové tradice podle chuti: 

Každý v rodině má svůj nabitý program, potkáváte se pravidelně možná tak ráno v koupelně?

Máte malé děti, které mají většinu jídla na bryndáku a zbytek pod stolem?

Ideální čas posadit se společně ke stolu. Současně, najednou děti i sebe, rodiče. Sice se ze začátku (první rok) moc nenajíte, ale dítě musí vidět, že nejste závislý jenom na tom, jestli se ono nají. I malé dítě vnímá rozdíl když sedí a má jíst u stolu samo, tj. máma se ho snaží nakrmit a přitom dělá prvotřídní divadlo aby to vše snědlo.

Anebo: všichni si sednou ke stolu společně, najednou. Každý má své jídlo, a někdo (většinou máma) krmí jen tak mezi svými sousty své dítko, které má samozřejmě už svoji lžičku v ruce. A kouká, co se kolem něj děje. Vnímá, učí se příkladem. Jak si bereme svoji porci na talíř, jak si přidáváme zeleninu, jak si pochutnáváme na jablku po jídle. Věřte mi, že i roční dítě chce kousek jablka také, i když má pouze dva zuby vepředu, a až se mu ho povede ukořistit, zkuste mu ho vzít. 

Myslíte, že je mezi tím rozdíl?

Máte dospělé děti, možná už i bydlí každé jinde?

Ano, to je přesně můj případ.

Studují, pravidelně i celý týden k tomu pracují a pátek a sobota je láká cokoli, jenom ne oběd nebo večeře u rodičů. Už mají svůj vlastní, svobodný život. Někdo má zápas, někdo závody (i když je dnes situace úplně jiná). Někdo se jenom potřebuje konečně dobře prospat. 

Miluji naše děti, miluji, když jsme všichni spolu. Ale také vím, že je nechci "tahat na nedělní oběd ve 12:00 hodin".

Jak to sakra udělat, abych je alespoň jednou za čas, kromě hlavních oslav narozenin a svátků, dostala v tomhle uspěchaném světě najednou všechny domů? Prozradím vám, co zafungovalo u nás. Není to sice dle mých představ (ano, jsem prý jako kvočna, co je potřebuje mít často kolem sebe, schovat pod křídla ...), ale je to momentálně to nejlepší řešení. Možná se necháte inspirovat:

Jednou za čtrnáct dní, ve čtvrtek, vařím rodinnou večeři. Ano, klidně předkrm, máme dobrou polévku, pak kachnu a knedlík se zelím, a musí být i dezert, i kdyby to měl být jenom kopeček zmrzliny.

Všichni to máme v kalendáři (do aplikace WhatsApp pro společné sdílení provokuju sestaveným menu), všichni už se těší, co bude dobrého. Přijdou hladový po celém dni, všichni plni informací za uplynulé období, potřebou sdílet střípky ze svého života.
Občas stihneme karty, občas dáme monopoly. Kolem půlnoci jsou všichni u sebe doma. A víkend má už každý po svém. V pohodě. 

Myslíte, že je mezi tím rozdíl dostat rodinu ke stolu ve čtvrtek nebo v neděli?

Bydlíte sami?

Dnes, když už u nás málokdy žije v jedné domácnosti více generací, je spíše častější, že žijeme sami. 

Neznamená to, že nejsme veselí, skvělí společníci. Jestli nechceme, aby z nás jednou byli mrzutí staříci, hýčkejme si vztahy se svou rodinou, přáteli, sousedy, lidmi kolem sebe. Je to opravdu důležité. I v dnešní době snad ještě více.

Můžeme žít sami, ale vyjít si mezi lidi a udržovat s nimi kontakt, smát se a dělit se o příhody ze života je klíčové i pro naše zdraví. I díky příležitostnému, společnému a pohodovému stolování.

 

Když rituály chybí

Je v pořádku, když se vztahy v rodině vyvíjejí a je možné měnit podobu a formu rituálu podle toho, jak se mění rodina: děti mají možnost vyjadřovat se k dění úměrně svému věku a formu rituálů ovlivňovat.

 

Způsob, jakým doma s rituály zacházíme, dodržujeme, ovlivňuje rodinné klima.

Nebezpečí na nás, na naše rodiny číhá, kde je už teď minimum rituálů, a jejich množství a jejich podoba se neustále mění a členové rodiny se téměř nepotkávají. Děti z těchto rodin mívají někdy i potíže s hledáním identity. Často jsou mezi rodiči a dětmi nejasné role. 
Jestli už jednou večeří každý člen v rodině u svého počítače a ve svém čase, je nejvyšší čas, postupnými krůčky, dostat opět všechny ke stolu. Lze to. Nikdy není pozdě. 

Protipólem jsou pak rodiny ve svých rituálech nekompromisní, netolerující žádné změny a odchylky. Vše probíhá podle daných pravidel, rodiče jsou svrchovaní vládci rozhodující o všem a děti se nemohou příliš vyjádřit, ať už je jim pět, patnáct, nebo třicet pět.

Ideální je, když v rodině připustíme, že je možné měnit podobu a formu starého rituálu podle toho, jak se mění rodina. I naše děti by měli mít možnost vyjadřovat se k dění v rodině úměrně svému věku a i formu rituálů tak ovlivňovat. 

Společné stolování jako přežitek? Ani náhodou

Tradice dávají dětem a rodičům pocit, že patří k sobě, vnáší do rodiny pocit stability a sdílených zážitků.

 

Není vůbec důležité, jaká je podoba společného stolování. Není také důležité, jestli připravíte velkolepý sobotní oběd o třech chodech, nebo v neděli ke snídani topinky s česnekem. Ale každou neděli. Je to jeden z mnoha rituálů, aniž si to uvědomujeme.

Tam, kde je v rodinách zachované větší množství tradic a rituálů, je tam také větší míra spokojenosti a více vzájemné solidarity.

Tradice totiž vždy dávají dětem, ale i nám rodičům pocit, že patříme k sobě. Je tam prostor pro sdílení jak zážitků, tak prostor k řešení vzniklých problémů. Díky tomu poskytujeme dětem základní záchytné body, na které se mohou spolehnout.

A zakládáme také na vzpomínky, které budou pak jendou vyprávět vlastním dětem.

A proč jsem tyto rituály kolem stolování pro vás připravila? Jsem Monika Hemerová, profesí jsem odborník na výživu, profesionální kouč, poradce Metabolic Balance®. Už přes 20 let vás inspiruji k tomu, aby jsme se už dnes starali o svoje tělo tak, aby nám i za 20 let dobře sloužilo!
Monika Hemerová